Kresťanský život

Syndróm šťastného kresťana

Mezi křesťany stále panuje určitá forma přesvědčení imunity prožívání v podstatě všech negativních emocí: deprese, úzkosti, nízké sebeúcty atd. Takoví křesťané jsou pravděpodobně postiženi syndromem šťastných křesťanů. Nemohou ukázat světu, že jsou nešťastní, protože cítí, že by svým okolím byli chápáni jako duchovně nenaplnění – že mají v sobě zřetelný nedostatek Ducha svatého.

Skrývají své skutečné city, zejména před svými souvěrci a především před svým pastorem. Dělají to proto, že nechtějí být považováni za podřadné křesťany. Emocionální distancování se od ostatních a stres z neustálého předstírání, že se cítí hůře než oni, je ještě více vede k vlně dalšího předstírání. Teolog Aleš Franc nicméně uvádí, že “věřící středního věku tvoří stále se zvětšující klientelu psychiatrické léčby”. 

Trend prosazování a udržování syndromu šťastných křesťanů je dle France způsoben nesprávnou praxí křesťanských společenství, zejména tam, kde je zdůrazňovaná autorita a kde se vynucuje poslušnost proti svědomí a své víře. Jeden můj známý farář nedávno tomu u popíjení kávy poznamenal několik myšlenek, když se řeč stočila na téma duševně nemocných věřících. “Deprese a nízká sebeúcta je čistý egoismus, dáváš tím tak přednost sám sobě před Bohem!”, nebo “Jedinou psychoterapií, kterou každý potřebuje, je Bible!” A pomyslel jsem si, no ty v…e!

Nakonec jsem svému známému mohl tento hluboký nedostatek odpustit, protože jsem věděl, že pochází ze stejného místa, odkud vždy přichází nedostatek soucitu. Tím místem je strach. Bál se pravdy, které se tolik křesťanů tak bojí, že tento strach z velké části vytěsňují ze svých vědomých myslí. Tou obavou je fakt, že křesťanství nemá odpovědi na všechny otázky. Víra totiž není hmatatelnou záležitostí. Baptistický kazatel Jáchym Gondáš v rozhovoru pro psychologie.cz zmínil, že “v křesťanství je mystický prvek, který se nedá uhrát logikou.” Jsme ale děti postmoderny a současný trend spotřební spirituality je i mezi křesťany hitem. Přijmout fakt, že je zde někdo, či něco, co nemám pod kontrolou, člověka uvádí do nejistoty.

Víra v křesťanského Boha není lékem na všechno, co trápí vaši mysl, tělo i duši. Není to rychlá cesta k duchovnímu štěstí. Nevyřeší všechny vaše problémy. Nemůžete jen otevřít Bibli, začít číst a očekávat, že se vaše dětská traumata náhle vypaří. Protože se prostě nevypaří. Ta temná myšlenka vzadu v hlavě bude stále tam. Pokušení této deformované verze Ježíšova poselství je nabídnout lacinou verzi těm, kteří byli týráni, zanedbáváni a traumatizováni, že v Bohu tento druh emocionálního odkazu z dětství není skutečný. Pravdou je, že nás ovlivňuje po celý život. Bolí nás, ničí nás a otravuje.

Co musíme všichni udělat, je přijmout fakt, že je to naprosto v pořádku – protože je to tak dokonale lidské, abychom v různých obdobích našeho života a bez jakéhokoli zjevného důvodu někdy někomu ublížili, cítili se smutně, ztraceni, báli se, žili v beznaději a bezmoci. Bible samotná je k otázce šťastného a ničím netknutého života více než skeptická.

Nejen, že je v pořádku cítit a vlastnit tyto druhy negativních emocí, je to i zdravé. Protože to jsou emoce, které vám říkají, že se někde ve vašem životě děje něco důležitého, ať už je to něco v současnosti, nebo něco z minulosti. Že je zde něco, co vyžaduje vaši pozornost. Něco ve vašem světě – něco blízko vašeho srdce, co je třeba napravit. Jde o pouhé uznání, že je to první krok ke skutečnému vyřešení věci, k vyřešení otázky. Čelit problémům a selháním v našich životech je způsob, jak rosteme, jak se vyvíjíme, jak dosahujeme ve svém životě pokoje, který jen samotné čtení Bible a popírání vlastních emocí jednoduše nemůže předat.

Kterýkoli křesťan, který touží po povolení cítit se citově zoufalý, by si měl vybavit Kristův úzkostný výkřik na kříži “Bože můj! Bože můj! Proč jsi mě opustil?” Pokud Ježíš mohl takto zoufat nad svou vírou, myslím, že je bezpečné předpokládat, že každý, kdo ho následuje, může dělat totéž.

Poznámka redaktora: Prevzaté z: proboha.cz

Témy:

Václav Radoš

Vyštudoval sociálnu patológiu v Opave a teológiu v Heiligenkreuz. Pracoval ako sociálny pracovník s alkoholikmi a venoval sa integrácii utečencov. Je šéfredaktorom magazínu Proboha.

Václav Radoš tiež napísal