Kresťanský život

Proč potřebujeme mluvit o smrti

Photo by Alex Belogub on Unsplash

Živě si pamatuji, když mě to zasáhlo. Byla jsem zrovna těhotná a zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. Jednoho dne mi ale došlo, že abych měla syna, budu muset porodit, a to mě vyděsilo. Těhotenství – dobrý. Mít dítě – taky dobrý. Proces porodu a narození – to úplně nevím.

Někdy prožíváme podobný myšlenkový proces ohledně smrti. Život – dobrý. Život po smrti s Bohem – taky dobrý. Jen ten proces přerodu do dalšího života v nás vyvolává smíšené pocity. Ve skutečnosti bychom o tom nejraději ani nemluvili, natož o tom vůbec přemýšleli. Přesto jsem přesvědčena, že zamyšlení nad tímto tématem nás povede ke skutečné svobodě, a dokonce i radosti.

Přijetí a rozjímání nad biblickými pravdami vyjádřenými v dílech velkých kazatelů a teologů minulosti i současnosti může radikálně změnit způsob, jakým přemýšlíme a taky se cítíme ohledně nevyhnutelné reality smrti.

V tomto procesu nám může posloužit i tento úryvek z knihy J. I. Packera, který má snahu odvrátit se od všudypřítomného popírání smrti v naší kultuře a čelit přímo realitě smrti prostřednictvím krásnější a konečné reality Krista. On jediný totiž vnáší do nejbolestivějších a nejzapeklitějších aspektů konce tohoto života naději a mír.

V dnešním světě je smrt nesmírně tabuizovaná, stejně jako byl před sto lety třeba sex. Kromě cynických projevů ohledně triviality života (třeba Grateful Dead: „kdo zemře s největším počtem hraček vyhrává“) a egoistických projevů víry v reinkarnaci (New Age, Shirley MacLaine) se o smrti mimo lékařské kruhy běžně nemluví. Výzva k diskusi na toto téma, dokonce i v církvi, se nepřijímá s nadšením.

Naučili jsme se uvažovat tak, jako kdybychom všichni měli žít na tomto světě věčně, a každý případ úmrtí pak považujeme za důvod k pochybnosti o Boží dobrotě. V hloubi duše všichni musíme vědět, že je to směšné, ale stejně to děláme. A při tom se rozcházíme s Biblí, s historickým křesťanstvím a se základním principem správného života, totiž, že jen když víte, jak zemřít, tak můžete vědět i jak žít.

Existuje velký kontrast mezi minulostí a současností. V každém století až do toho našeho vnímali křesťané tento život jako přípravu na věčnost. Středověcí, puritánští a pozdější evangelíci hodně přemýšleli a psali o umění dobře umřít a naléhali na to, aby byl celý život chápán jako příprava na jeho opuštění. Nejednalo se o zbytečnou morbiditu, ale realistickou moudrost, protože smrt je ve skutečnosti jedinou opravdovou skutečností života. Strkat před ní hlavu do písku je pošetilost na nejvyšší úrovni.

Proč moderní protestantismus do značné míry ztratil zájem o tuto biblickou perspektivu? K tomuto nastavení přispívá hned několik faktorů.

Za prvé, smrt již není naším stálým společníkem. Až do dvacátého století většina dětí zemřela před dosažením věku deseti let a dospělí umírali doma v rodinném kruhu. Ale v dnešní době jsou úmrtí v rodině vzácnější a dochází k nim zejména v nemocnicích, takže můžeme na dlouhá léta zapomenout na jistotu vlastní smrti.

Za druhé, moderní materialismus propagující přístup, že tento život představuje jediné období pro užívání si čehokoli, se dostal do povědomí křesťanů a vyvolává v nás pocit, že je až nepřístojné opustit tento svět, aniž by člověk okusil vše, co mu může nabídnout.

Za třetí tu je marxistický výsměch křesťanské naději, jež sebou nese obvinění, že upínat se s nadějí k nebi automaticky ničí horlivost za ukončení zla na zemi, který ve křesťanech vytvořil falešné svědomí, které jim brání v tom, aby smýšleli s nadějí upnutou k nebi.

Za čtvrté, moderní křesťany oprávněně trápí kulturní prázdnota, sociální lhostejnost a zdánlivě ochablá lidskost, jež někdy provází ony vyznávané touhy po nebi. Došli jsme k závěru, že takové touhy slouží jen jako únik a jsou nezdravé.

Za páté, ta přirozená lidská touha po věčnosti, ke které byl stvořen, čili vědomí dříve vyjádřené výrazem „velikost duše“ se do značné míry umenšilo uprostřed hektické umělosti městského života na západě.

Jak by tedy měli křesťané uvažovat o smrti, a to své vlastní?

1. Fyzická smrt je vnějším znakem toho věčného odloučení od Boha, které představuje soud stvořitele nad hříchem. Toto odloučení bude jen hlubší a bolestivější skrze milník umírání, pokud nezasáhne spásná milost. Neobrácení lidé se tedy bojí smrti oprávněně. Skutečně to budí hrůzu.

2. Pro křesťany nepředstavuje smrt hrozbu. Milost zasáhla a nyní se tedy jejich den smrti stává dnem setkání s jejich Spasitelem, který je odvede vstříc tomu, co pro ně připravil. Ačkoli budou dočasně bez těla, což nezní moc dobře, budou Kristu blíž než kdykoli dříve, „což je zdaleka nejlepší“ (Flp 1:23).

3. Jelikož věřící nevědí, kdy pro ně Kristus přijde, představuje připravenost kdykoli opustit tento svět zásadní křesťanské nastavení. Každý den by v nás měl budit dojem, že jsme jako děti těšící se na prázdniny, které se sbalí a připraví se na cestu už dlouho před odjezdem.

4. Připravenost se řídí heslem: „Žijte každý den, jako by byl váš poslední“ (Thomas Ken) nebo taky: „buďte připraveni na setkání s Bohem“. Jednou jsem slyšela Freda Mitchella, ředitele zámořského misionářského společenství prosazovat tuto myšlenku krátce před vlastním odchodem z tohoto světa, kdy se letadlo, ve kterém cestoval, rozpadlo ve vzduchu. Mitchell žil podle toho, co učil, a jeho životopis byl oprávněně pojmenován podle poslední zprávy vysílané pilotem letadla odsouzeného k zániku („Climbing on track“). Nikdy nechci zapomenout na jeho slova.

5. Dobře umírat představuje jeden z dobrých skutků k nimž jsou křesťané povoláni, a Kristus nám, kteří mu sloužíme, umožní dobře zemřít, bez ohledu na to, jak strašný může být onen samotný fyzický proces. A umřít takto v Kristu, skrze Krista a s Kristem, bude znamenat duchovní rozkvět. Právě tak jako narození do nynějšího světa znamenalo naše první narozeniny, narození do Božího duchovního království tedy představuje naše druhé narozeniny, tak narodit se fyzickou smrtí do věčného světa bude znamenat naše třetí narozeniny.

Dag Hammarskjöld přemýšlel po křesťansku, když napsal, že žádná filozofie, která nedokáže dát smysl smrti, nemůže mít smysl ani pro život. Nikdo nedokáže v pořádku žít, dokud mu tyto pravdy o smrti pevně nezakotví v srdci.

Poznámka redaktora: Tento článok je prevzatý z knihy Nancy Guthrieovej O láske, ktorá ma nepustí: Tvárou v tvár smrti s odvážnou dôverou v Boha (O Love That Will Not Let Me Go: Facing Death with Courageous Confidence in God, Crossway, 2011). Výňatok J. I. Packera je prevzatý z knihy Božie plány pre vás (God’s Plans for You, Crossway, 2001). Preložené z anglického jazyka. Zdroj: The Gospel Coalition

Nancy Guthrie

vyučuje Bibliu vo svojom domácom cirkevnom zbore, Cornerstone Presbyterian Church vo Frankline, Tennessee, a taktiež na konferenciách po celej zemi i na medzinárodnej úrovni, vrátane svojho workshopu biblické teológie pre ženy. Je autorkou mnohých kníh, moderátorkou podcastu Help Me Teach the Bible v The Gospel Coalition. So svojím manželom usporadúvajú pobyty Respite Retreats pre páry, ktoré čelili smrti dieťaťa a sú spolutvorcami video série GriefShare.

Nancy Guthrie tiež napísal

Tento autor zatiaľ nemá žiadne ďalšie články