Kresťanský život

Mohou sociální sítě sloužit k přesvědčování (a nikoli polarizaci)?

Recenze: „Breaking the Social Media Prism“, autor Chris Bail „Prolomení prizmatu sociálních sítí“

Nedávno jsem se podílel na Zoom fóru novinářů a akademiků jehož hlavním tématem byla rostoucí polarizace v americké kultuře. Jeden muž tam poznamenal: „Kdybych chtěl vytvořit veřejné fórum, které by podkopalo mezilidskou debatu a vedlo k rozdělení společnosti, nemohl bych vymyslet nic lepšího než Twitter.“ Respektovaná novinářka, která téměř rok pracovala na tom, aby pochopila, jak fungují sociální sítě, s ním souhlasila.

Věřím, že na tom něco je. Zároveň si nemyslím, že jsou sociální sítě na ústupu, zejména proto, že mají nesporné výhody. Jsou hluboce zakořeněny v psychice, zejména mezi mladými. Křesťané tedy nemohou sociální sítě zkrátka ignorovat. Měli bychom se jim především snažit porozumět.

Kniha, která tomuto účelu výborně slouží je Breaking the Social Media Prism: How to Make Our Platforms Less Polarizing (Prolomení prizmatu sociálních sítí; jak zmírnit polarizaci na našich platformách) od autora Chrise Baila, profesora sociologie na Duke University. Nejedná se o náboženskou knihu; je to dílo společenských věd. Její poznatky však mohou být pro křesťany významné v tom, jak používat a jak se chovat na sociálních sítích. Ve skutečnosti je spousta jeho konečných zásad v souladu s křesťanskou etikou.

Co si tedy můžeme z knihy vzít?

Sociální sítě se mnohem více dotýkají identity než idejí

Bail začíná s problémem společenské a politické polarizace a klade si otázku, jak k tomu přispívají sociální sítě. Běžnou odpovědí je, že algoritmy nás drží v tzv. komnatách ozvěn či bublinách, kde slyšíme zprávy a názory pouze z té naší strany, což vede k rozdělení a extremismu. Bail však poukazuje na výzkum, který uvádí, že naopak každodenní vystavení se protichůdným politickým a kulturním názorům (a to nejen těm vyloženě nevalným, pokřiveným verzím těchto názorů) vede lidi k silnějšímu, někdy dokonce i extrémnějšímu utvrzení jejich názorů. Lidé, kteří se pravidelně vystavovali opačným názorům, svá stanoviska neupravili a nestali se vyváženějšími či umírněnějšími. Pro mnoho lidí se sociální sítě totiž staly místem, kde se seberealizují. Proto pak vnímají opačné názory jako útok na svou identitu (31).

Americký sociolog Charles Horton Cooley vysvětlil, jak „rozvíjíme koncept sebe sama sledováním toho, jak ostatní lidé reagují na různé verze nás samotných, které jim předkládáme“ (49). Cooley tvrdí, že pro lidské bytosti není až tak nutná sebeúcta. Naše sebeúcta a identita pramení spíše z toho, jak nás vidí oči lidí kolem nás a co o nás tvrdí jejich hlasy, ne ty naše.

Cooleyův koncept „zrcadlení sebe sama“ má jisté značné souvislosti s biblickým učením, že jsme stvořeni na Boží obraz, abychom jej odráželi. Stejně jako zrcadlo nemůže vytvořit světlo, ale pouze jej odrážet, potřebujeme i my potvrzení od někoho zvenku; nedokážeme uznat sami sebe.

V minulosti většina lidí odvíjela svou identitu od toho, jak dobře sloužili Bohu, rodině, okolí a národu. Identita byla vytvořena (1) objevením toho, co od nás naše rodina a blízcí očekávali, (2) získáváním pozitivní a negativní zpětné vazby ohledně našeho chování a (3) uspořádáním našeho života do souladu s těmito očekáváními, abychom pak mohli pravidelně získávat potvrzení a ocenění naší blízké komunity.

V naší proměnlivé, individualistické, terapeutické a technologicky řízené kultuře jsme však stále více a více vylučováni z blízkých komunit. Zároveň v naší stále více sekulární společnosti již Bůh a víra neslouží jako prostředek identity. Naše vztahy se ztenčily a naše identity jsou křehčí. A i když nám moderní terapeutická kultura napovídá, abychom se dívali dovnitř, abychom si vytvořili vlastní identitu a ocenili se, mnoho předních myslitelů (zejména Charles Taylor) ukázalo, že je to nemožné, že jsme z přirozenosti bytosti vztahové.

Jak pak mohou sociálně izolovaní jedinci s křehkým já najít potvrzení, které potřebují? Sociální sítě se pro nás staly prostředím k obdržení kontroly nad prezentací sebe sama (nemusíme každý den čelit lidem tváří v tvář), kde potom získáváme zpětnou vazbu o této prezentaci v nebývalém rozsahu a rychlosti (51) a následně neustále měříme a upravujeme tuto svou identitu, abychom získali potvrzení od námi zvolené (a co největší) komunity.

Sociální sítě se tedy primárně nesoustředí na veřejnou diskusi nad různými idejemi. Tyto ideje jsou způsob, jak definujeme sebe sama a signalizujeme příslušnost k určité skupině, stejně jako přiřazujeme druhým identitu tak, že je přidružíme ke skupinám, proti nimž stojíme. To je důvod, proč sociální sítě posílily fenomén vytrhávání vět z kontextu či jejich překrucování za účelem pošpinění druhé osoby. Není zde snaha porozumět argumentu v jeho surové podobě a reagovat na něj. Cílem je spíše spojit autora myšlenky s určitou námi zavrženou a vyčleněnou skupinou.

V žádném případě se tu ale nejedná o jediný způsob, jak se vedou diskuse na sociálních sítích. Domnívám se však, že Bail má pravdu v tom, že tato dynamika onen dialog formuje nejčastěji. Veřejná diskuse sociálních sítí je prostředkem k ukončení formování identity, hledání postavení a sociálních vazeb v kultuře, která narušila dřívější způsoby dosažení těchto funkcí (53).

Praktické dopady

Bail z toho vyvozuje dva praktické dopady.

Sociální sítě vedou k extremismu a umlčují umírněné. Zveličují a posilují hlasy těch, kteří jsou v politických a kulturních extrémech levice a pravice, zatímco potlačují hlasy těch uprostřed.

  1. Sociální sítě pohání extremismus

Bail objektivně definuje „extremisty“ a „umírněné“. Sociologové mají celkem dobrou představu o politických a kulturních názorech amerického obyvatelstva. Když tedy Bail mluví o někom s „extrémními“ názory, sleduje čísla; myslí tím někoho v nejkonzervativnějších či nejliberálnějších 5–10 procentech.

Bail poznamenává, že 6 procent všech uživatelů Twitteru generuje 20 procent všech tweetů a 70 procent všech tweetů, které zmiňují národní politiku. Těchto 6 procent pochází hlavně z extrémů (76). To není nic překvapivého. Co je však zarážející, je výzkum, který Bail předkládá o počtu těch, kteří na internetu zaujímají hlasité a extrémní pozice.

Výzkum nejprve ukazuje, že ti, kteří zaujímají extrémní pozice, mají to, co další americký sociolog Erving Goffmann nazval „zkaženou identitou“. Ve skutečném životě se jim úplně nedařilo. Extrémistům „často chybí významnost v životě mimo internet“ a čelí přehlížení (56).

Zadruhé, jejich online osobnosti se často diametrálně liší (jsou mnohem agresivnější) od jejich osobnosti v životě mimo internet (56).

Za třetí se obvykle silně brání tomu, aby byli označeni za extremisty (i když se nachází v rozmezí 5–10 procent). Být vnímán jako součást krajního procenta extrémistů na jednom konci širokého spektra je samozřejmě diskreditující. Tím pádem tito extrémisté zveličují své počty a přehánějí i moc a počty druhé strany opačného extrému. Následně je obraz spektra eliminován a nahrazuje jej obraz dvou armád s malým počtem zbabělců uprostřed, kteří se nikam nezařadili. Aby umocnili tento obraz, útočí extremisté raději na umírněné na své straně. Tím, že na umírněné útočí jako na bezzásadové kompromisty či špiony té druhé strany, získávají tak dojem moci, jelikož kulturu nezobrazují jako spektrum, ale jako bitvu mezi dobrem a zlem, zatímco sami se budou pokládat za součást nadcházejícího hlavního proudu (64–65).

Sociální sítě tedy pomáhají extremistům vytvářet vážně narušený obraz společnosti jako způsob realizace sebe sama, která se diametrálně liší od toho, kým jsou ve skutečném životě. To je důvod, proč Bail nazývá sociální sítě „prizmatem“ – je to něco, co narušuje náš pohled jak na jednotlivce, tak i na společnost.

  1. Sociální sítě umlčují umírněné

Umírnění jsou definováni jako lidé s politickými a kulturními názory, které zastává většina lidí. Kromě extremismu sociální média umlčují také umírněné. Jakým způsobem?

Zaprvé, jelikož jsou umírnění často lidé se silnější identitou mimo internet – dosáhli tedy většího úspěchu a sociálního postavení, a svou hlavní komunitu mají vybudovanou tváří v tvář. Může to znamenat, že na internetu mají stále co ztratit. Zatímco extremisté mohou pouze online získat status a sounáležitost, umírnění se (oprávněně) bojí říkat něco, co druhé popudí a ohrozí jejich kariéru či vztahy. A tak zatímco křehká identita extremistů získává na internetu značné krytí, identita umírněných je tam ohrožena.

Zadruhé, protože sociální sítě jsou zkreslujícím prizmatem, umírnění mají dojem, že střed se ztrácí, takže ozývat se vlastně nemá smysl. Bail tvrdí, že zatímco „falešná polarizace“ („tendence nadhodnocovat množství ideologických rozdílů mezi nimi a lidmi z jiných politických stran“ [75]) výrazně vzrostla, rozložení politických názorů se až tak nezměnilo. Statisticky se počet politicky umírněných (nebo lidí, kteří kombinují „liberální“ a „konzervativní“ pohledy) nezmenšuje.

Za třetí, jak již bylo zmíněno, umírnění musí často čelit jedovatým poznámkám. Extrémisté cítí potřebu je napadat, aby vytvořili obraz politické reality, která umocní jimi zvolenou identitu. Pohled umírněných bývá napaden buď překroucením jejich výroků (nejhorším možným výkladem jejich prohlášení), nebo tím, že jim je přiřazeno sociální postavení či identita, kterou neuznávají ani nevlastní. Například: „Ve skutečnosti jsi prostě jen [doplňte: bílý rasista nebo kulturní marxista]“ nebo „Jako …. nemáš právo mluvit s ….. nebo o něm. Jsi takový….. ! “

Tvorba nové platformy

Pojďme si shrnout, co jsme jistili. Zaprvé, protože sociální sítě pohání extremismus a umlčují umírněné, stávají se místem pro vytváření identity, nikoli myšlenkové výměny. Zadruhé, protože online extremismus narušuje společenskou realitu (tím, že je extrémní) a protože online osobnosti jsou tak často odděleny od individuální reality, „prizma sociálních sítí nevyhnutelně narušuje to, co vidíme, a pro mnoho lidí tak vytváří klamnou formu sebehodnocení“ (66).

To představuje závažný problém, jelikož sociální sítě se dnes prezentují jako novodobé místo pro veřejná setkávání, čili nahrazují doslovná veřejná shromáždění, městská zasedání, noviny a tiskové publikace, jako prostředky pro výměnu názorů a nápadů. Nejen, že se tak prezentují, ale samotní novináři i akademici je za takové pokládají, jelikož jsou na sociálních sítích silně zastoupeni. Ti nejmocnější „strážci“ naší kultury si tedy myslí, že sociální sítě nám ukazují sociální a osobní realitu navzdory výzkumu (a intuici mnoha), který odhaluje, že tyto skutečnosti spíše narušují.

Co s tím? V posledních dvou kapitolách Bail obezřetně napovídá, že je nereálné domnívat se, že se sociální sítě jednoduše zhroutí a jejich místo nahradí něco zdravějšího. Poukazuje také na to, že lidé, kteří se ze sociálních sítí chtějí vymanit, se k nim po určité době zase často vrátí.

Místo toho předkládá provizorní nápad, jak vytvořit platformu sociálních sítí, ve které lze skutečně projednávat spíše myšlenky a nápady než naši identitu (viz kapitola 9, „Lepší sociální sítě“). Jeho nápady jsou velmi přínosné a je třeba podporovat jeho i další, kteří se snaží vytvořit takový prostor. Základní úlohou by tedy bylo vytvořit platformu, ve které budou „lajky“ nahrazeny měřiči odměňujícími příspěvky, které využívají hodnoty přitažlivé pro druhou stranu a k oponentům se staví způsobem, který sami schválí (129). Taková platforma by odměňovala a propagovala příspěvky, které by obě strany považovaly za čestné a dobře odůvodněné.

Pro křesťany jsou některé jeho návrhy velmi podnětné. Byli bychom schopni vytvořit prostor, kde by se dalo diskutovat o náboženských, kulturních a politických názorech, abychom se zároveň vyhnuli překroucení současných sociálních sítí? Zdá se, že ano.

Nabourání platformy sociálních sítí

V 8. kapitole Bail uvádí několik zásad, o nichž se domnívá, že na sociálních sítích vedou spíše k přesvědčování než k polarizaci. Pět z nich má jistý biblický přesah a tyto paralely zde stručně uvedu. Jsou následující:

  1. Naslouchejte dlouze a pozorně.

Viz Jakubov 1:19: „každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení“ (B21). Nesnažte se okamžitě někoho přesvědčit. Sledujte je a chvíli naslouchejte. Snažte se pozorně vnímat logiku názorů druhých, abyste v jejich slovech našli to, co má hodnotu.

  1. Používejte jejich vlastní slovník a odkazy k autoritám.

Viz Skutky 17:23, 28. Pavel ve své řeči k stoickým a epikurejským filozofům ve Skutcích 17 cituje jejich vlastní myslitele, Epimenida a Arata. V Janovi 1: 1 používá pisatel evangelia také řecký filozofický termín Logos.

  1. Hledejte něco, na čem se můžete shodnout.

Viz Skutky 17:29; 1. Korinťanom 1:22-24. Použijte argumenty, které souvisí a „rezonují se světonázory lidí, které se snažíte přesvědčit“ (110). Mnohem lepší než tvrdit: „Já mám pravdu a vy všichni se mýlíte,“ zkuste raději říct „Vy věříte tomuhle. Dobře! Proč pak ale nevěříte tomuhle? Zdá se, že to spolu souvisí. “ Všimněte si, jak to dělá Pavel ve Skutcích 17:29, když prohlašuje (parafrázuji): „Pokud nás, jak říkají vaši vlastní filozofové, Bůh stvořil, jak by ho mohly uctívat modly, které vytváříme?“ Všimněte si také toho, jak prezentuje evangelium Židům i Řekům; rozeznává a potvrzuje jejich kulturní cíle, zpochybňuje modlářský způsob, jakým tyto cíle naplňují, a poté je přesměrovává, aby naplnili své nejhlubší touhy své kultury v Kristu.

  1. Nebojte se být sebekritičtí.

Viz Matúš 3:2: „Čiňte pokání!“ říká Jan Křtitel. Neobhajujte vše, co jste řekli nebo udělali vy či vaše strana. Nemusíte se za každou cenu obhajovat.

  1. Přestaňte spojovat své nápady a myšlenky se svou identitou.

Viz 2. Timotejovi 2:24-26. Nebudujte na svých názorech svou identitu, aby vám pak jakýkoli nesouhlas nepřipadal jako útok na vaši osobu. Obávám se, že zde vidíme křesťany, kteří „se nechali formovat tímto světem“ (Rimanom 12:2) tím, že dovolují prizmatu sociálních sítí utvářet jejich identitu.

Křesťanská identita nespočívá ve výkonu; je to bezplatný dar Boží neměnné lásky pramenící z Kristova dokonalého aktu sebeobětování. Proto může Pavel říct: „Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán “ (1Kor 4:3-4).

Všimněme si, že se Pavel nepohoršuje ani neutápí nad tím, co si o něm druzí myslí. Zároveň se neopírá ani o vlastní sebehodnocení. Ježíš byl souzen místo Pavla a on teď může vědět, že ho Bůh přijímá v Kristu (viz Římanům).

Pavel (a také Ježíš) může na rovinu jednat se svými oponenty, ale nikdy ne z čiré zuřivosti či kvůli pocitu ohrožení jejich identity. Křesťané se však často nechají vtáhnout do válek na sociálních sítích a nechají ať jim toto prizma udělí zkreslenou identitu. Ale jak říká Pavel, naše identita a sebehodnocení jsou zabezpečeny v hlubším základě, jež působí, že pak budeme schopni mírně či ostře jednat se svými oponenty, a to ne na základě hněvu či pocitu křivdy, ale pouze na základě toho, co je třeba sdělit.

Nezvyklá láska

Nevěřím, že křesťané mohou uniknout sociálním sítím. Ježíš říká, že když budou křesťané známí pro svou nezvyklou lásku, svět pozná, že přišel od Otce (Ján 17; 1. Jánov 1). Musíme ale ujít ještě hodně dlouhou cestu, abychom toho byli schopni i na sociálních sítích.

Mohli by alespoň někteří křesťané na internetu být známí svou láskou? Mohli by se taky podílet na utváření nových platforem k veřejnému dialogu, kde bychom mohli s jistotou prezentovat svou víru a zároveň pečlivě a pokorně naslouchat našim kritikům?

Ano, to bychom mohli. Ale půjdeme do toho?

Poznámka redaktora: Preložené z anglického jazyka. Zdroj: The Gospel Coalition

Tim Keller

je americký teológ, spisovateľ a vyhľadávaný rečník. Newyorský zbor Redeemer Presbyterian Church, ktorý v roku 1989 so svojou manželkou Kathy zakladal a 28 rokov viedol, dnes pravidelne navštevuje viac ako 5 000 ľudí.
Keller je zároveň predsedom a spoluzakladateľom misijnej organizácie Redeemer City to City, ktorá podporuje zakladanie nových zborov vo svetových metropolách a vydáva knihy a ďalšie materiály pre službu cirkvi v mestskom prostredí.